Zamyšlení nad koronavirem (sepsáno 19/9/2020)

Tento článek píši jako zamyšlení nad situací ohledně koronaviru. Snažím se vycházet z informací, které se kolem mne vyskytly a z úvah a diskusí, které jsem měl s přáteli. Berte to spíš jako inspiraci k zamyšlení a vůbec se nezdráhejte podrobit článek kritice. Bude to znamenat, že o situaci také přemýšlíte a to je velmi cenné.

Z běžně dostupných médií jsem se nedozvěděl, co nás asi tak může čekat a jak o budoucnosti uvažují ti, co se považují za naše autority. Tak to zkusme sami.

Situaci kolem koronaviru ovlivňují 3 základní faktory.

Vlastnosti viru

• Jak se virus šíří,
• jak mutuje,
• koho napadá, jak je smrtelný apod.

Vlastnosti společenského systému

• Jak je vláda (a přidružené instituce) schopna reagovat.
• Jaké má vůbec možnosti
• Čeho chce vlastně dosáhnout

Vlastnosti lidí

• Co jsou ochotni akceptovat
• Jak jsou ochotni se chovat
• Jak se budou chovat v kritické situaci

Vlastnosti viru

Virus se šíří podobně jako chřipka. Je infekční, šíří se kapénkami, dotykem.

Je poměrně vytrvalý, vydrží bez hostitele déle než chřipka.

Tím pádem je jasné, že čím víc lidí pohromadě, tím je větší riziko nakažení. Dá se předpokládat, že určitá koncentrace viru ve vzduchu je bezpečná a tím pádem venku nebo dokonce v dobře větraných místnostech je bezpečno.

Zde to ale asi bude záviset i na počtu lidí ve větrané místnosti.

Jeden člověk nakazí dalšího cca v průměru za pět dní. Dá se tedy říci, že za jeden měsíc dojde k šestinásobnému přenosu. Pokud je reprodučkní číslo větší než 1 bude za měsíc o šestimocninu vyšší. Pro představu, kdyby na začátku měsíce bylo nakaženo 1000 lidí a reprodukční číslo by bylo 2, tak by na konci měsíce bylo nakaženo 64 000 lidí. To je celkem dost.

Virus mutuje. Musí. Prostě jednoduše proto, aby našel svoji formu existence, kdy mu jeho hostitel neumře. Čím déle u hostitele vydrží, tím větší pravděpodobnost, že virus přežije. Už jsme se dozvěděli, že v USA a v Evropě se mutace viru liší. Samozřejmě se může stát, že nová mutace je nebezpečnější a smrtelnější než předchozí. To způsobí vlnku v počtu výskytů, dočasně striktnější opatření a víc mrtvých. Dlouhodobě životaschopná je mírnější mutace, která tolik nezlobí a má možnost se déle šířit. Dovoluji si tvrdit, že viru je člověk úplně ukradený, jde mu o jeho vlastní přežití. Jelikož nejsem epidemiolog, tak si dovolím pouze tip ohledně cyklu šíření. Určitě bych neměřil cyklus šíření jedné mutace menší než 3 měsíce. Jinými slovy bych čekal, že tak jedenkrát za 3 měsíc se může situace ohledně šíření viru změnit, a to jak k lepším tak i k horšímu. Dlouhodobá tendence se dá ale očekávat, že trend bude k lepšímu – mírnějšímu viru. Ale to se bavíme cca o jednom roku.

Virus napadne každého.

Myslím tím, že virus se neřídí věkem ani pohlavím. Jde na všechny. A u každého jedince pak záleží na jeho kondici, imunitě a celkové zdravotní situaci. Takže otázka nakažení jedince je spíš o tom, v jakém prostředí se jedinec vyskytuje a jak často a jak  s mnoha lidmi je jedinec ve styku. Z toho pohledu by se dalo říci, že si nejvíce koledují školáci. Jsou ve velkém množství na jednom místě, dost často by se dalo diskutovat o kvalitě větrání. Protože jsou školáci mladí, odolnější a zdravější, tak bych spíš předpokládal, že budou spíš bacilonosiči než že vždy onemocní. Ale budou rychlí šiřitelé viru do všech stran země. No a v rodinách jsou babičky, dědečkové a ti zas jsou ohroženější z důvodu zdraví a kondice. Takže školy jsou určitě výrazně rizikovým místem pro šíření viru.

Vlastnosti společenského systému

Jak je vláda schopna reagovat? Jednoduše řečeno. Blbě. Hlavní důvod je její nepřipravenost a neschopnost nebo neochota se dívat dopředu. Nyní situace vypadá tak, že po té co počet nakažených dosáhne určité hodnoty, začne vláda teprve diskutovat o tom, co s tím. To přináší zpoždění v rozhodování a tím pomalejší restrikce a větší šíření viru. Pokud jedno zpoždění trvá 3 dny a pokud musí vláda rozhodnout 20x tak za tu dobu “daruje” viru na šíření 2 měsíce času navíc.

Vláda se nedívá dopředu, nepromýšlí varianty, které mohou nastat a nepromýšlí a nepřipravuje varianty rozhodnutí.

Vláda je nepoučitelná.

Nevšiml jsem si, že by vláda udělala cokoli, co by po první vlně vypadalo jako příprava na druhou, nebo jakoukoli další virovou epidemii. Když v televizi vidím obrázky z hygienických stanic (o kterých bych předpokládal, že budou nositelem měření a rozhodování) tak je mi smutno. Vidím dámy, které za celý svůj dosavadní život měli největší starost o tom jestli je v krámě dost daleko sýr od masa. Jednou nebo dvakrát za život trasovaly žloutenku. Ale tohle je úplně něco jiného. Tohle je epidemie, kde rychlost a kvalita rozhodování zachraňuje ne jednotky, ale stovky životů. Těch dam je mi upřímně líto a nedivím se, že jsou na nervy a nemůžou. Protože jim NIKDO nepomůže. Ani infrastrukturou (počítače, trasovací programy), ani zázemím nebo zvýšením kapacit, ani morální podporou.

Zdravotnictví (kupodivu) jede

Z informací, které jsem získal v televizi a při rozhovorech s kolegy v Číně, Itálii a dalších zemích to vypadá, že v tomto případě můžeme být na zdravotníky a nemocnice pyšní. Makali jako o život a budou znovu. I zázemí vypadá obstojně, i když by se vždy dalo hovořit o tom, že to může být lepší. Ale i toto má svoje limity. Počty lůžek, ventilátorů a dalších zařízení v nemocnicích, včetně personálu jsou konečné. A když půjdeme přes tento limit, začne umírat víc lidí. A to nemyslím jen kvůli Covidu, ale celkem, protože přetížené kapacity nebudou dobře obsluhovat ani další potřebné, kteří s Covidem nebudou mít nic společného.

Jaký je cíl?

Nevím. Na jaře, když to u nás bouchlo jsem cíli rozuměl. Mít málo mrtvých a zamezit přetížení zdravotnického systému, aby byl schopen nemocné ošetřovat. Přes všechny výtky o rychlosti a kvalitě a dostupnosti roušek to vypadalo, jako že všichni cíli respektují a podařilo se ho dosáhnout.

Nyní cíl nevidím. Tím pádem mi ani nejsou jasná a srozumitelná opatření.

Vlastnosti lidí

Lidi vždy dokážou akceptovat a bojovat s jednorázovou mimořádnou situací. A všichni se těší, že až to přejde, bude vše opět normální. Tak pomáhají a spolupracují, aby to bylo co nejrychleji. Když ale něco trvá dlouhodoběji, nastává problém. Lidi by chtěli normál a tak se někdy chovají jako při představě, že se to stane. Je to jako když vidíte člověka s infarktem na ulici. 100 lidí a (skoro) všichni dělají, že nic nevidí. Sem tam se zjeví jedinec, který pomůže.

Navíc jsme se všichni zaběhli do nějakého svého ekonomického cyklu, kde jsme fungovali dostávali peníze a měli se celkem dobře, nebo alespoň dokázali vyjít. Pro mnoho lidí už jen představa, že budou muset zase být doma s dětmi a nemít ani ošetřovné je ekonomická noční můra. A zdá se. Že ani vláda není připravená vyplatit takové dávky jako na jaře, abychom to vydrželi. Takže je lepší se chovat, že je vše normální a že to samo přejde.

Pokud by nastala neřízená kritická situace, vynoří se skutečné zlo. Lidi přestanou být solidární a začnou bojovat sami za sebe. Solidarita dobře funguje, když je jasný vnější nepřítel a cíl jak ho porazit. Když se ale nepřítel vetře skrytě mezi nás a ještě garnitura bude dělat, že se skoro nic neděje, tak začne převládat sobectví a někdy holý boj o život. Toho bych se nerad dočkal.

Co bude dál?

Nikdo netuší, ale pojďme se trochu podívat do křišťálové koule.

Kdy zmizí virus? Nikdy, dokud nebude vakcína nebo lék. Do té doby tu bude kroužit s tím, že dlouhodobě bude tendence, že se s člověkem naučí koexistovat. Teď jsme na začátku špatné 3 měsíční periody. Po vánocích by se to mohlo začít zlepšovat. Jak moc záleží i na tom, jestli k nám dorazí i další mutace viru ze světa. Pokud bych byl optimista, tak po vánocích bude půl roku období, kdy bude denně v průměru 100 nových případů. Pak se to trochu zhorší, asi tak na polovinu toho, co je teď.

Když budu pesimista, tak současná špatná perioda bude trvat půl roku. A budou přibývat drastičtější a drastičtější opatření. Lidi budou frustrovaní, protože nebude vidět konec. Někteří budou tvrdit, že opatření poslouchat nebudou protože je to už stejně jedno. No a postupně přestanou přibývat nakažení, protože už prostě nebude koho nakazit. Místo stovek mrtvých budou tisíce.

Vláda bude stále dělat nepřesná a neurčitá opatření v reaktivním režimu a postupně prožere těch 500 miliard, aniž by vznikl koncepční model, který podobné epidemii může vzdorovat i v budoucnu.

Když se objeví vakcína, bude to úspěch. Jen to bude chvíli trvat. Možná ještě čtvrt roku, možná půl. Já bych typoval spíš půl roku. A pak nastane problém s výrobou ( kapacita a rychlost) a distribucí. Opět bych typoval cca 6 měsíců, než se vakcína smysluplně rozšíří po světě. Pokud naše země bude mít možnost a schopnost vakcínu vyrobit sama bude to asi kratší, 10 milionů lidí je velikost jednoho města v Číně. Dá se rozvést auty, nepotřebujeme na to letadla.

Podle výše napsaného si dovoluji tvrdit, že bychom se měli připravit ještě na nejméně 9 měsíců velmi problematického období.

Co s tím?

Mít pevné nervy a začít plánovat. Plán není všelék a má jednu skvělou vlastnost. Aktivuje naše myšlení, abychom se vyrovnali s budoucí neočekávanou situací. Tím, že si promýšlíme varianty, které mohou nastat, nacházíme různá řešení. Jsem si jistý, že nastane určitá kombinace těchto variant (určitě ne ta, co vymyslíme), ale my na ni budeme připraveni a budeme reagovat podstatně rychleji než nyní. Všichni.

Co to znamená plánovat? To znamená, že se zamyslím nad variantami, které v budoucnu mohou nastat a promyslím si, co v takové situaci budu dělat. Dále si promyslím, jestli na takové opatření mám prostředky (lidi, peníze, materiál) a když ne tak je začnu pořizovat. Promýšlím vždy více variant, vyhodnocuji jejich pravděpodobnost a když mi u několika vyjde společný požadavek, tak neváhám a okamžitě se zařídím.

Plánování není o jednom kroku, ale musíte myslet na několik kroků dopředu.Minimálně tři. Vždy je ještě rozhodující faktor času, jak jsme schopni se připravit. Když jsme pomalí (například najmutí více lidí na hygienu trvá dlouho) tak musíme myslet na více kroků dopředu.

Dokonce si myslím, že existuje instituce, která má takové plánování v popisu práce. A to je štáb armády, nebo každé oddělení strategického rozvoje ve velkých firmách. Ti lidé to umí. Proč je nepoužít.

Vláda, policie, hasiči, zdravotníci to podle umí jen částečně, v kontextu své práce a svých rutin. Tam bych na to moc nespoléhal.

Takový plánovací tým by měl existovat samostatně a trvale po dobu celé epidemie. Pak bychom měli k ruce dost informací co dělat včas. Například bychom věděli, že když na semaforu regionu bude červená, tak se hned zavírají školy a nemocnice aktivují epidemiologický plán a stát uvolňuje strategické zásoby (roušky, ventilátory, možná více peněz pro lidi v nouzi). A nemuseli bychom čekat, až se na to Babiš vyspí.

Trochu jsem si zde vysypal z hlavy myšlenky, které se mi tam dlouho převalovaly. Pokud vás to povede k zamyšlení, jaká je správná cesta, budu rád.